Vyhnání Čechů z pohraničí v r. 1938, pamětnice vzpomínají
Pocházím ze smíšeného manželství. Otec byl Čech a matka sudetská Němka. Rodiče žili skromně a v pohodě od roku 1919 v Měcholupech u Žatce, kde si otec otevřel malířskou živnost. Matka pocházela z velmi chudé devítičlenné německé rodiny a po provdání se vždy a ve všem hlásila k československému státu. Moje sestra, narozená v roce 1921, chodila v Měcholupech do české školy, mně bylo v roce 1938 šest let.
Až do doby uchopení moci nacisty v Německu žily obě národnosti celkem v pohodě. Pak se vše postupně zhoršovalo. Sudetští Němci, zfanatizovaní Henleinovým štvaním, začali vše české bojkotovat. Také němečtí obyvatelé naší obce byli henleinovskými letáky nabádáni, aby bojkotovali živnost mého otce.
Z pohraničí jsme tedy byli doslova vyštváni. Sotvaže si rodiče za těžkých podmínek dostavěli rodinný domek, byli nuceni jej ještě částečně zadlužený opustit. Za dočasný pobyt si zvolili Slaný.
L. L., tehdy Měcholupy u Žatce
***
Také moje rodina musela v roce 1938 při okupaci pohraničí opustit svůj domov. Dne 26.11.1938 byl manžel říšskoněmeckou správou závodu z práce propuštěn. Pracoval třináct let v Ervěnické elektrárně. Já s dvouletým synkem jsem musela opustit bydliště hned po oznámení, že Němci obsadí pohraničí, a odešla jsem k rodičům, kteří měli ještě tři školou povinné synky.
Když manžel konečně dostal práci u Elektrických podniků pražských, opět jsme v Praze byt nesehnali a já byla stále s chlapcem u rodičů. Celé zařízení bytu jsme zanechali v Ervěnicích. Časem nám bylo přestěhováno do Panenské Týnice a uskladněno v sokolovně. Když jsme si je konečně měli kam přestěhovat, notnou část věcí jsme již vůbec nenašli. Byl to neradostný úsek života.
Jarmila Pejřilová, tehdy Ervěnice
***
Bylo mi tenkrát sice devět let, avšak hanebné vyhnání a nucené opuštění domova se hluboce vrylo do mé paměti. Na to nelze zapomenout!
Utíkal jsem se svými rodiči a se svým mladším bratrem z Krásného Dvora u Podbořan, kde jsme museli zanechat všechny věci, protože nám normální odstěhování nebylo umožněno. Vzali jsme si pouze to nejpotřebnější k životu, co jsme mohli unést.
Odjeli jsme k rodičům mého otce do Chotěšova u Stodu. Zde jsme se však dlouho nezdrželi, jelikož sem rovněž přišli Němci a toto území zabrali. Takže jsme se opět octli v hrozné životní situaci. Ještě dnes po tolika letech vidím, jak Němci při svém příchodu začali zatýkat naše lidi a na nákladním autě je odvážet. Utekli jsme do našeho vnitrozemí a ocitli se opět bez přístřeší, opravdu skoro v beznadějném životním strádání, což ještě více zformovalo moje vlastenecké cítění.