Z petice K. Schwarzenbergovi
Prof. Miloš Pick byl jedním z těch mála šťastných, co se dožili osvobození z pochodu smrti. O svém příjezdu do Prahy vypráví: „A potom jsem slyšel první příhody, svědčící o atmosféře, kdy na jedné straně byla Praha nadšená a vítězná, na druhé straně Praha rozzuřená nacistickým vražděním. Nevraždili jen esesáci na Pankráci, vraždili i němečtí civilisti, německé děti, Hitlerjugend. Slyšel jsem příběh německé civilní ženy, která z okna svého bytu kosila lidi na ulici kulometem. Takže tohle byla atmosféra Prahy, do které já jsem přišel. Jak dnes vím, tu zuřivost v posledních dnech války vyvolávalo obdobné vraždění civilistů i na venkově a ještě více ji vyvolávalo tam, kudy procházely transporty smrti z nacistických koncentráků.“ (Z textu Přepisují dějiny místo pokání, www.ceskenarodnilisty.cz , rubrika Publikace základní řada).
Praha, tak i venkov byl německým vražděním dohnán k silné nenávisti, která znemožňovala odlišovat nacisty od ostatních Němců. V osvobozené republice zatím docházelo i k jednotlivým projevům méně či více násilné msty. Těm nešlo zabránit, zvláště když jejich iniciátory se stali osvobození vězni z německých koncentračních táborů, z gestapáckých mučíren či lidé z postižených rodin. Přesto nebyly zdaleka tak krvavé, jak předvídal W. Churchill. Místo masového zabíjení Němců došlo již v květových dnech roku 1945 k tzv. divokým odsunům. Postihly desítky tisíc Němců. „Z obsahu jednání Postupimské konference i z dalších dokumentů vyplývá, že odsun německého obyvatelstva uskutečněný před zahájením této konference byl na ní velmocemi se souhlasem vzat na vědomí a dodatečně byl potvrzen.“ (Prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc., O legalitě a legitimitě transferu německého obyvatelstva z Československa, in. O české státnosti, str. 258, vydala Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2004). Ano, divoké odsuny byly plodem své doby, byly důsledkem příčin, o nichž jsme mluvili výše. Nelze tedy na ně aplikovat dnešní měřítka a normy, ať již právní či morální.
Za provedení odsunu ČSR byla pochválena představiteli Spojenecké kontrolní rady v Berlíně, v souladu s jejichž pokyny jsme odsun německého obyvatelstva prováděli.